Výcvik zvierat a učenie ľudí

Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství, Proč metody výcviku zvířat skvěle fungují i u lidí – Amy Sutherland, Nakladatelství Štrob, Širc a Slovák, s.r.o., 2008

Trochu staršia knižka a nedá sa len tak zohnať. Ale stojí za pohľadanie. Upozornili ma na ňu bratia Heatovci v knihe – Zmena (Switch).

Novinárka Amy Sutherland najprv písala stĺpčeky v The New York Times, a boli také vtipné a čítané, že sa to postupne premenilo na knihu. A nenápadná knižočka, paperback s cca 150 stranami sa nezdá – hovorí o niečom, čo každý Darwinista vie – že človek, a špeciálne muž, pochádza zo zvieracích predkov. Amy to však posunula o jeden stupeň ďalej – ak pochádzame zo zvierat, tak by predsa na nás aspoň niektoré triky z výcvikov mohli fungovať, nie? Sutherland navštevovala niekoľko rokov krotiteľov v cirkusoch, Zoo, aquaparkoch a zisťovala ako to robia – ako to robia, že ich zvieratá postupne začínajú rešpektovať, poslúchať a ten jej muž a deti ani za svet.

S viacerými skúsenosťami sa podelila aj s nami – ako ne/fungujú tresty a odmeny, ako treba viac dbať na správanie a nie iba na to, čo hovoríme. Že najdôležitejšie je, aby krotitel zmenil najprv svoje správanie a potom možno aj manžel a deti začnú reagovať inak, že malými krokmi, odmeňovaním a neuveríte – ignorovaním, sa vám postupne bude dariť.

Sme tvory, ktoré majú tendenciu ovplyvňovať a meniť tých, s ktorými žijeme. Máme nutkanie to robiť, tak prečo to nerobiť aspoň efektívne a neubližujúco. Takže ak najbližšie príde váš syn neučesaný do kuchyne, pomyslite si: To zviera za to nemôže, to jeho tréner.

Mimochodom, toto sa týka mňa a môjho otca. A môj otec hovorí ešte dnes mojej žene: Maja, snažíš sa zbytočne, my sme ho to za celý život nenaučili.

Niekoľko úryvkov

To, co nás odlišuje od ostatních zvířat, je zanedbatelné v porovnání s tím, co s nimi sdílíme.

Nejlepší cvičitelé jsou ti, kteří nejvíce naslouchají svým svěřencům a sdělují své poselství tím nejjasnějším způsobem. Ti, kteří se nerozčílí ani neurazí, když se někdo jiný rozzlobí. Amy Sutherlandová nás učí být cvičiteli, a tím nás také učí, jak žít bohatší život, jak dosáhnout lepší rovnováhy ve vztazích, ať už se jedná o vztah ke zvířatům nebo lidem.

Myšlenky Amy Sutherlandové stojí na čtyřech pilířích:

1.      lidé jsou zvířata;

2.      zvířata i lidé jsou tvorové zvyku;

3.      my lidé se neustále snažíme měnit ostatní lidi kolem sebe, abychom lépe uspokojovali vlastní potřeby;

4.      existují nové a mnohem účinnější způsoby, jak lidi kolem nás měnit.

Jelikož se člověk od přírody pokouší ty ostatní měnit, měl by si pro to najít účinnější metodu.

Můžeme zvolit staré metody plné sekýrování, vzteku a trestů, stejně jak se přístupy staré školy výcviku pokoušely zvíře „zlomit“ a „uposlušnit“, „ukázat, kdo je tady pánem“.

Naštěstí cvičitelé už používají nové echniky. Tento pozitivní přístup můžeme použít i v případě lidí a sami uvidíme, že s ním dosáhneme mnohem větších úspěchů. Progresivní cvičitelé zvířat odměňují chování, které je pro ně žádoucí, a což je stejně důležité – ignorují chování, které žádoud není. V takovém systému není třeba trestat. Je založen na komunikaci, učení, vábení a zapojení lidí a zvířat; ne na jejich šikanování.

Lidé tolik zdůrazňují mysl jakožto důkaz naší nadřazenosti nad zvířaty, protože kdyby mluvili o těle, museli by připustit, že zvířatům nesaháme ani po kotníky. A to by se nám nelíbilo, protože by to poranilo naši pýchu. Výcvik je totiž všechno, co děláte spolu. Do výcviku je zapojeno celé tělo, nejenom mysl.

Pokaždé, když jste se zvířetem ve styku – necháte mu na podlaze kus jídla, mluvíte na něj, projdete kolem jeho výběhu – tak ho něčemu učíte; ať chcete nebo ne. I obyčejný pohled se může stát povelem.

Proto je lepší si uvědomovat co déláme a učit zvířata záměrně? Proč nechávat náhodě to, co se naučí? A stojí za to položit si tutéž otázku i o lidech.

My všichni trávíme hodně času tím, že se pokoušíme změnit chování ostatních, i když si to neuvědomujeme. Když se někomu nalepíme autem na zadní nárazník, doufáme, že vůz před námi buď zrychlí anebo uhne cesty.

Cílem tradičního výcviku je přimět zvíře, aby dělalo to, co se mu řekne, zlomit no, ukázat mu, kdo je tady pánem. Už tento postoj sám o sobě stačí, aby si lidé udělali o výcviku špatný obrázek. Komu by se líbilo nechat se zlomit? Navíc obvykle platí, že nezáleží na tom, zda učení zvíře baví. Prostě musí udělat, co se mu řekne, nebo jinak uvidí. Tradiční cvičitelé někdy používají odměny, někdy ne, ale vždycky používají trest – od těch malých (seberou zvířeti hračku) až po ty tvrdé (rána přes čumák). Učí zvíře, co nemá dělat. Když pes táhne na vodítku, škubněte mu stahovacím obojkem.

Progresivní cvičitelé zaujímají naprosto opačný přístup. Výcvik pokládají za formu komunikace. Oni spíše učí, než krotí. Nenutí zvíře, aby něco udělalo. Vybízejí ho k tomu. Jejich cílem není zvíře uposlušnit, ale zapojit. Záleží jim na tom, aby se zvířatům cvičení líbilo, aby je milovali. A to znamená žádné škubání nebo rány. Ti největší puristé dokonce ani nevypusti z pusy slovíčko ne. Nejde o to, že by netrhli vodítkem nebo nezařvali, když se pes vrhá na smaženého vánočního kapra, ale nepoužívají trest jako výchovný prostředek. Zvíře motivují výhradně odměnami.

Konec řečí

Někteří namítají, že by přece stačilo jít na to pěkně zpříma – a jasně říct, co chceme a co nechceme? Tak za prvé, řeč není automaticky přímější způsob komunikace než chování? A za druhé, mluvení není to jediné, co na světě funguje.

My lidé milujeme jazyk někdy až příliš. Donekonečna opakujeme, že právě řeč nás v oblasti komunikace nadřazuje zvířatům. Vážně? Možná, že zvířata nemluví, ale pokud jde o srozumitelnost, komunikují více jednoznačně. Naše schopnost mluvit nás na jedné straně oproti zvířatům zvýhodňuje, jenomže my sami často sabotujeme vlastní úsilí právě řečí. Jsme lajdáci a lenoši, jakmile dojde na to, abychom se vyjádřili. Říkáme jednu věc a myslíme druhou, a pak se to pokoušíme zdlouhavě uvádět na pravou míru. Naše nedbalost vyplývá z toho, že máme později možnost všechno vysvětlit, říct to jinak, omluvit se ostatním
a kromě toho – jazyk umožňuje tolik nejasností a dvousmyslů.

Komunikace je všechno to, co děláte. Nejenom mluvení.

Výcvik zvířat je jako lekce zen buddhismu o sebeovládání.

Abychom mohli začít pracovat s lidmi, musíme si nejprve osvojit cvičitelské dovednosti. Ačkoli nikdy nebudeme oplývat stoickým klidem, je potřeba mít schopnosti sebeovládání a trpělivost.

Cvičitelé se také musejí naučit udělat pravý opak toho, co jim velí instinkt. Kdybyste se někdy ocitli v tlamě kosatky, přestaňte se hýbat. Velrybu to začne nudit a pustí vás.

První věc je, že se musíme změnit sami sebe. My jsme nástroj, který když se změní tak umožňuje měnit ostatní kolem sebe – být cvičitelem. Co bychom my sami mohli dělat jinak?

V minulosti bychom se byli soustředili výhradně na to, co bychom měli ostatním sdělit.

Nejde o to, že bychom přestali používat slova; jenom nejsou vším, co používáme. Nyní přemýšlíme i o tom, jak to řekneme, kdy to řekneme a jak to vyjádříme řečí těla.

A také je potřeba hodně přemýšlet o svém vlastním chování, neboť to je také jediné chování, které jsme schopni ovlivnit. Jde o velký posun v myšlení a o velkou výzvu, ale máme k dispozici nový nástroj, s nímž pracujeme – sebe.

Připravte své zvíře na úspěch

Pravděpodobnost úspěchu učení se zvyšuje když:

          budeme mít reálná očekávání, kolik se dokáže naučit

          budeme pracovat v krátkých časových úsecích

          vybereme si vhodnou chvíli, kdy my i ten druhý je v psychické pohodě

Ačkoli moderní cvičitelé používají tytéž základní principy pro práci se všemi zvířaty, nemohou cvičit jedno stejně jako druhé. Univerzální přístup nefunguje. Funguje aplikování principů v různých obměnách.

Uvažovat o lidech tímhle způsobem je sice legrační, ale má to něco do sebe. Pokud chci se svým svěřencem dosáhnout úspěchu, musím vědět, co mu jde snadno a co ne. Mnohem lepší je využít přirozené silné stránky daného druhu. Dravé ptáky lze naučit lovit na povel, protože jsou to od přírody lovci. Paviáni na afrických stepích skáčou hodně vysoko, takže není nic těžkého je přimět, aby to dělali cíleně.

Jako cvičitel akceptujte, že některé chování prostě nezměníte. Stejně jako nemůžete zabránit jezevci, aby hrabal, nedocílíte, aby někoho manžel neztrácel peněženku a klíče.

Trest z pohledu trestaného

Cvičitelé na základě pozorování určují, co je a co není pro jejich svěřence trestem. Nezáleží na tom, zda hračku za děsivou pokládá cvičitel, záleží na tom, jak ji vnímá zvíře.

My lidé k sobě navzájem zaujímáme obvykle opačný přístup. O tom, co je a co není trest, jak je velký a jak je proveden, rozhoduje obvykle ten, kdo trestá. Tento přístup ovšem vyvolává neefektivní, nepřiměřené a často neúmyslné utrpení, protože lidé kárají ty druhé způsobem, jakým by potrestali sami sebe. Pokud nesnášíte, když na vás někdo křičí, je hodně pravděpodobné, že budete-li chtít někoho srovnat, zařvete na něj. Jenomže ne každému to vadí.

Proč přestat sekýrovat

Progresivní cvičitelé odměňují chování, které je pro ně žádoucí, a – což je stejně důležité – ignorují chování, které žádoucí není. Tento revoluční přístup vznikl u cvičitelů mořských savců.

Dobrý výsledek podněcuje akci a je dost pravděpodobné, že živý tvor ji zopakuje. Odměna podporuje učení.

Trest za chování utlumuje akci a je dost pravděpodobné, že živý tvor ji opakovat nebude.
U trestu ale není jisté, jestli negativní chování přestane.

Stejně nespolehlivé výsledky produkuje trest u lidí. Existuje bezpočet příkladů. Jen pro začátek si vezměme pokuty za rychlou jízdu.

Proč odměna funguje lépe

Pozitivní posilování je efektivnější hned z několika důvodů. Za prvé, mnohem více motivuje. Přemýšlejte o tom. Kdy se o něco doopravdy snažíte? Můžete-li dostat něco, co chcete – pochvalu, pusu, prémie? Anebo když se chcete vyhnout něčemu, oč nestojíte – kritice, zamračenému výrazu tváře, snížení platu? Ano, určitě se vám uleví, když vás nikdo nenakope do zadku – obrazně i doslova, ale pořád se to nemůže rovnat odměně. A proto všichni tvorové, chtějí-li se vyhnout kritice, udělají jen to, co je k tomu nezbytně nutné. I trest může motivovat, ale nezažehne jiskru v oku. Vezměme si kupříkladu daně. Vyplňujete a podáváte daňové přiznání s nadšením?

Progresivní cvičitelé usilují právě o to nadšení, jiskru, radost ze života. Tohle všechno najdete v cvičitelské škole, třeba ve výběhu hyen. Stačí, aby si student stoupl ke kleci a z hyeny Savuti se stává derviš hýřící nejrůznějšími nápady. Sedá si, aportuje, běhá dokolečka, zvedá klacek… „Nabízí trik za trikem,“ jak říkají cvičitelé, aby zjistila, jestli by si náhodou nevysloužila kuřecí krk. Ze Savuti se stal takový nadšenec, že ji studenti naučili, aby sama vymýšlela vlastní pohyby; tomu se říká invenční výcvik.

A to je další velká výhoda pozitivního posilování. Buduje důvěru. Je-li cvičitel pro zvíře zdrojem samých dobrých věcí, vytváří se příjemný pracovní vztah bez zábran. Guru všech cvičitelů Karen Pryorová to riká takto: „Zvíře něco udělá, a buď je za to odměněno, anebo se nic nestane. Chybí-li trest, zvíře nemá co ztratit, nemá důvod svému cvičiteli nedůvěřovat.“

Steve Martin, specialista na volně létající ptáky, prirovnáva tuto důvěru k bankovnímu účtu. Kdykoli cvičitel působí pozitivně, ukládá do banky duvery peníze. Každým trestem ho vybírame – a mnohem rychleji.

A konečně, pozitivním posilováním učíte zvíře to, co od něho opravdu chcete. Podněcujete ho, neodrazujete. Pokud zvířeti v něčem bráníme, pouze přerušíme nežádoucí chování. To ovšem neznamená, že se zvíře automaticky naučí to, co od něho chceme.

Pridajte Komentár

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.

Scroll to Top